KOUKEJ, POSLOUCHEJ A SKÁKEJ

Umělecká intervence je nejlepší termín pro záměr, jakým ukázat na Černém Mostě, co se děje na umělecké scéně a zároveň vtáhnout místní obyvatele do hry. Nepostavíme jen sochy do parku nebo neuděláme lepší graffity. Pozvali jsme různé umělce, pracující v nečekaných formátech. Ukážeme, že umění může mít senzační vizuální efekt laserové projekce, ale může být také jen slyšet, je třeba ho nalézt, někdy je přímo nutné se osobně zapojit, někdy stačí poskakovat mezi paneláky… Přizvaní umělci připravili pro tento projekt speciální akce, kterými chtějí především všechny inspirovat, aby pořádně koukali, slyšeli a skákali.

Autoři: Richard Loskot, Miroslav Hašek, Prokop Bartoníček, Tomislav Arnaudov, Pavol Rusnak, David Böhm & Jiří Franta, Erika Bornová, Milena Dopitová

Výstava trvá od 18. – 24. 9. 2014. Vernisáž proběhne 18. 9. v 19:00 hodin.

Richard Loskot
Co slyšíš, ale nevidíš

Umělec spolupracuje přímo s návštěvníky. Připravil několik “zvukových” instalací, které se váží k nejbližším okolí. Návštěvníci obdrží jednoduchá rádia – přijímače zvuku a mapu prostoru. Malé FM vysílače jsou schovány na nečekaných místech, které může nalézt jen návštěvník s rádiem. Odhalí tak nečekané zvukové atmosféry, které jinak nejsou slyšet. Vznikne tak neviditelná “rozhlasová hra” a vy účastníci budete její součástí.
Proběhne 22. 9. 2014 od 15:00 do 18:00 hodin. 

Richard Loskot (1984) absolvoval studium na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci a byl dvakrát ve finále prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého. Zabývá se novými technologiemi, s nimiž experimentuje a vytváří zcela novátorské systémy zkoumající limity lidského vnímání. S ním jsou často spojeny silné emoce – umělec nás různě komplikovanými manipulacemi dovádí k otázce, jestli jsme si jisti tím, co vidíme, slyšíme a cítíme. Autor vytváří celé soustavy na sebe reagujících přístrojů, které jako domino posunují zvuky, pohyby, obrazy koloběhem plynutí až k výstupu, jenž se jeví jako náhoda.

Miroslav Hašek
A nedotknu se země

Projekt je vytvořen pro veřejný prostor sídliště, kde je z nalezených věcí vytvářena stále se proměňující stezka, po níž lze procházet celým hájíčkem v parku, aniž by se chodec dotkl země. Transformace dětské hry do umělecké performance, posun osobní intimní aktivity do veřejné, je otevřenou sociální participací na urbánní situaci konkrétního místa, ale také jednoduše zábavnou aktivitou v nudné šedi unifikovaného prostoru.
Proběhne 23. 9. 2014 od 15:00 do 18:00 hodin, instalaci si můžete ale sami vyzkoušet kdykoliv. 

Miroslav Hašek (1988) vystudoval obor výtvarná výchova na Katedře výtvarné kultury UJEP v Ústí nad Labem, kde nyní působí jako pedagog, současně také studoval Ateliér digitálních médií u Michaely Thelenové na Fakultě umění a designu na stejné univerzitě, kde je nyní na doktorandském studiu. Jeho tvorba reflektuje aktuální problémy současného vizuálního například problematiku autorství na participativních projektech, které zapojují laiky do výtvarného procesu. Miroslav Hašek je znám svojí videoartovou tvorbou. Hrdinové jeho videí demonstrují běžné úkony, které pocházejí z každodenního života, kde se potýkají s malichernými i existenciálnímu problémy.

pebe/lab: Prokop Bartoníček, Tomislav Arnaudov, Pavol Rusnak
Komplexní harmonický pohyb – tip I.

Instalace je spojením nového vizuálního mechanismu s nejnovější světelnou technologií, využívající i starých optických objevů profesora Julese Lissajouse, který pomocí křivek poprvé popsal komplexní harmonický pohyb. V tomto projektu je harmonický pohyb generován „kresbou“ velkého kyvadla, z něhož vychází paprsek UV laseru zapisující do fosforového podkladu – projekční plochy – pod kyvadlem. Silný UV paprsek nabíjí fosforový povrch, který pak energii vyzařuje v podobě viditelných struktur, kompozic a obrazů.
Proběhne 18. 9. 2014 od 20:00 hodin. 

Prokop Bartoníček (1983) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru sochařství. Studoval ale i na berlínské Univerzitě ve studiu experimentálního designu. Převážně vyvíjí interaktivní instalace a experimentální projekty s 3D efekty v prostoru jako například Vibrator, Urna, Fragmenty, Mirrsaic.  Jako bývalý člen umělecké skupiny Ztohoven se podílel na akci Mediální realita (nabourání se do vysílání České televize s atomovým hřibem, nyní je součástí stálé sbírky Národní galerie v Praze). S Tomislavem Arnaudovem a Pavolem Rusnakem tvoří trio pebe/lab, které vytváří především mappingové instalace a prostorové efekty pro umělecké i komerční účely.

David Böhm & Jiří Franta
Nedívejte se na to, co není důležité

Nafouknutí a vypuštění stovek balonků naráz symbolizuje slavnostní chvíli, která by se měla obnovovat. Balonky jsou vypuštěny ve formaci prostorové linie, která se chová jako živá kresba a neustále se mění. Z kolika stran si lze prohlížet čáru?
Proběhne 24. 9. 2014 od 15:00 do 18:00 hodin. 

David Böhm (1982) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru malby, Jiří Franta (1978) byl jeho spolužákem. Třikrát byli úspěšní ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Každý se věnuje své vlastní tvorbě, ale od roku 2006 vystupují společně jako kreslířské duo, které znovu a znovu zkouší posunout limity tohoto média. Společná kresba, kde jeden navazuje přirozeně na druhého někdy se zadaným cílem jindy spontánně, vzniká s určitými podmínkami a překážkami, které si autoři sami kladou. Kreslí zavěšeni ve vzduchu, kreslí balónem, větvemi ve větru, pneumatikou motocyklu, kostelním zvonem, bagrem nebo balonky vypuštěnými do vzduchu.

Erika Bornová
Pamětní desky

Sídliště vnímáme jako by nemělo žádnou historii, paměť, jako anonymní konglomerát zastupitelných jednotlivců. Varianta na bronzové pamětní desky na historických domech, kde žily významné osobnosti, je ze stavebního polystyrenu, materiálu trvanlivého, ale současného a „nepamátníkového“. Tyto novodobé pamětní desky, kolem kterých procházíme mezi paneláky, připomínají, že i tady žijí a umírají konkrétní lidé. Instalace je umístěna na budově místního Úřadu městské části Praha 14 v okolí metra Rajská zahrada. 

Erika Bornová (1964) vystudovala malbu na Akademii výtvarných umění v Praze, ale poté se věnovala většinou sochařství. Už v 90. letech si zvolila pro „trvanlivé“ sochy netradiční a choulostivý materiál – polystyrén. Monumentální figurativní sochy, jejichž podoba nemá na zdejší výtvarné scéně obdoby, nechává buď jen v základní bílé barvě, nebo je koloruje a doplňuje jinými materiály. Rozměrem a postmoderní groteskností získávají figury, které se podobají oživlým loutkám, až hororový charakter. Témata čerpá z běžného nudného života, ale i z exotických prostředí sexuálních služeb.

Milena Dopitová
Taneční číslo

Autorka roztančí prostor uprostřed sídliště. Její taneční kreace navazuje na řadu předešlých projektů, kde se tancem jako dorozumívacím prostředkem zabývá. Tady ale spíš navazuje na sídlištní poetiku vlajícího prádla na balkonech. Svérázný tanec samostatného prádla – deset dlouhých pruhů látky – se objeví nad místní roklinou v Centrálním parku u Rajské zahrady. Připomene všední krásu každodennosti, kterou už obyvatelé někdy nedokážou vnímat.

Milena Dopitová (1963) je absolventkou Akademie výtvarných umění a nositelkou newyorské ceny Pollock-Krasner Foundation. Začínala se prezentovat s postmoderní skupinou Pondělí a stala se nepřehlédnutelnou autorkou na současné výtvarné scéně. Svými instalacemi, sociálními projekty, objekty, fotografiemi a videi, v nichž vždycky nějakým způsobem naráží na ženskou problematiku, si získala uznání nejen u nás, ale i v zahraničí. Inspiruje se běžnými životními situacemi, ale jejich podoby transformuje do poetických příběhů s nejednoznačnými významy.